24. Gilis

Počátkem července jsme měly s německou kámoškou Tinou vyrazit na sopku Rinjani na ostrově Lombok, akorát že já vyrazila tak leda na pohotovost do nemocnice Sv. Boromea. Výprava se konala beze mě a já, když jsem se dala jakž takž do pořádku, nakonec potupně jela do pro mě mnohem méně atraktivní destinace, na Bali. Tam jsem se pomalu rekonvalescencovala a poznávala, že hinduisté si na rozdíl od muslimů umějí udělat život příjemným, procházela se ve vonných zahradách klášterů a vzápětí zjišťovala, že to není klášter, ale soukromý dvorek, a že to ale nikomu nevadí. „Silakan, silakan,“ (račte, račte) zval mě dovnitř vrásčitý stařec sedící vedle odkapávače plného nádobí, když jsem zjistila, že místo domnělého kláštera lezu někomu do dvora s vyšperkovanými oltáři předků. V sobotu 23. července jsme měli sraz s Ondrášem v Padangbai.

Protože turistů a šedooranžových chrámů má člověk na Bali za chvíli dost, odjeli jsme trajektem na Lombok. Nakonec si Ondráš prosadil, že nejdřív pojedeme na gilis, což jsou tři malé ostrůvky severně od Lomboku. Vyznačují se tropickým mořem plným ryb a želv a kvetoucím obchodem s drogami, neboť na ostrůvcích není policie. To platí především o „party ostrově“ plném turistů gili Trawangan, kde jsme se chtěli zdržet den a zůstali jsme týden. Snad v každé restauraci si tam můžete dát magic mushrooms, které vás odnesou za mlhu hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál, a to v podobě pizzy, špaget, čaje … a také koktejlu. Ten nám zněl nejlákavěji, nicméně „koktejl“ je v tomto případě kola s houbama, a to se teda skoro nedá polykat. Takže si vyberte raděj něco jinýho. Stejně tak jsou všude k dostání pytlíčky se suchým listím prodávané pod názvem ganja. Náš dealer bydlel hned ve vedlejším pokoji našeho dvoupokojového guestíku, takže člověk nemusel jít na nákup dál než na verandu. Ta se brzy stala centrem společenského dění (protože party na Trawanganu není nic než příšerná nuda) a Ondráš jen nevěřícně koukal, jak se domorodci dokážou z toho listí zmastit, a představoval si, co by nastalo, kdyby jim sem z Evropy někdo dovezl pořádnej skunk.

Domorodci vypadají na Trawanganu dost zajímavě. Když jsme se vylodili, na plážích jsme spatřili procházet se jak krocany temně hnědé divochy s dredama až po pás oblečené pouze do květovaných bermud. „Ty vole, my jsme na Jamajce!“ Pak se ale ukázalo, že tito dobře rostlí řízci se sem stahují z pevniny a vedou pohodlný život mužských prostitutů. Vždyť která obtloustlá západní turistka by opovrhla takovýmhle tělem v posteli. Místní divoch je lepší, než si na dovču vozit přítele, neboť se ho můžeš zbavit, hned jak tě přestane bavit, a navíc mu nemusíš platit letenku. Náš dealer se jmenoval Pink, měl černé vlnité vlasy až po zadek a v tom vedlejším pokoji bydlel s odkvetlou Angličankou, co na Bali už pár desetiletí učí jazyky a na gili si jezdí připomenout lepší časy.

Gili Trawangan má štěstí v tom, že kromě policie na něm nejsou ani motorky. Všechno a všichni se dopravují na povozech tažených koňmi, takže nevzniká hluk ani smrad. Vlastně jsme zjistili, že „party ostrov“ není taková šílenost, jak jsme čekali, skamarádili se s divochy a užívali si šnorchlovací skluzavku. Kolem ostrova jsou totiž silné mořské proudy, že které vás nesou dokonce i jen dva metry od břehu. Na jednom místě tedy všichni šnorchlisti nabíhají do moře, pak visí ve vodě a prohlíží si korály i rybky, až je proud donese na místo, kde nastává nezajímavá písečná velkoplocha. Tam se nějak vyplazí z vody a po pláži se šnorchlem a brýlemi přeběhnou zpět na výchozí místo a „jedou“ znovu. Ovšem lepší než přebíhající šnorchlisty s plotvema v ruce je pozorovat Japonce, protože většinou neumějí plavat, a tak se na šnorchlování vyzbrojí plavacími vestami. Na hladině se pak vynášejí neohrabané červené koule, z nichž se občas vystrčí ruka nebo noha. Protože vesta drží tělo kolmo k hladině, je docela problém udržet hlavu pod vodou, ale Japíci bojují neúnavně.

Po týdnu jsme se rozhodli, že se je třeba vyzkoušet i další ostrov Gili Meno, který je od Trawanganu na dohled, ale pokusit se k němu doplavat není radno, právě kvůli zmíněným mořským proudům. Našli jsme guestík sestávající z tří bungalovů na severním konci ostrova, přesně u místa, kde prý lze ve vodě spatřit nejvíc želv. Teda ne že bych ya celou dobu jednu jedinou spatřila. Ondráš však pravidelně vybíhal z vody s nadšeným pokřikem: „Viděl jsem, viděl jsem!“ Otázka je, nakolik mu jeho tvrzení věřit, protože když jsme při odlivu při vlezu do moře překonávali mělčinu plnou ježků a mořských hovínek oddělenou od hlubokého moře valem z mrtvých korálů, náhle Ondra křičí:“Tamhle jsou tři želvy! Rychle, zdrhají do moře!“ Táhl mě zběsile za ruku, aby se zjistilo, že to není nic jiného než tři kameny, které se z místa ani nehnou. Mno, tak nevím, jak to bude s těmi jeho delfíny, mořskými krávami, želvami a dalšími příšerami, které jako jediný při šnorchlování podle svých slov spatřil…

Po celý pobyt na gilis mě trápila nemoc známého původu a měnícího se průběhu. Hned první večer na Lomboku, v jeho hlavním městě Mataramu, jsme totiž na večeři vybrali špatný warung. A tak se mi v následujících dnech střídaly příznaky střevní koliky, mrtvice, zápalu plic, chřipky a ochrnutí. Nejdřív mi Ondra naordinoval prášky na průjem, co dostal od Slunculáka. „To si vem, on je dostal do Afriky, takže budou určitě hrozně silný a zaberou ti.“ To se nestalo, a tak po vyzkoušení celého obsahu lékárny mi nakonec pomohla jakási chemoterapeutika, jež v ČR ani nejsou v distribuci. Ondráš se na mě jal experimentovat a byl by mi píchnul i kalciovku, kdyby se mu ampule (naštěstí) nerozbila v batohu. Ale to už nebylo na gilis, nýbrž pod sopkou Rinjani v Tetebatu, kam jsem prchala z ostrovů v naději, že horské podnebí mi udělá dobře a nebude mě tak trápit tlak …